Když člověk pocítí nutnost, vážit si sám sebe, začíná hledat způsoby a prostředky k tomu, aby si tuto úctu zasloužil.
Stane se to ve chvíli, kdy uslyšíme hlas své Duše.
V tu chvíli, kdy jsme osvíceni (začínáme být světlem), začínáme jít cestou Hledání.
Cesta není oddělena od běžného života, naopak je její součástí.
Ti, kteří cestu oddělují od svého života, žijí v Egu, které touží po oddělitelnosti.
Tito lidé jsou v odloučenosti, nadřazenosti, nepochopení, kritice a možná i sektářství.
Hledání je součástí našeho života, je naší Cestou.
Hledání není cesta prchlivá. Není to o tom jednou chtít a pak už nechtít.
Když se na cestu dáme, tak už zpátky nechceme. Toužíme jít dál a poznávat sami sebe, Boha,
Vesmír a propojenost všeho.
Hledání není možné uspěchat. Když příjde naše Osvícení, které nás vede dál, víme, že chceme touto cestou Hledání jít. Není to ale rozhodnutí naší vůle.
Hledání neprobíhá ve vnějším světě, je to hledání ve svém nitru.
Než začneme jít cestou Hledání, je potřeba pročistit svůj charakter, meditova, zklidnit svou mysl, naučit se naslouchat svému vnitřnímu hlasu, studovat inspirující díla a stýkat se s insirujícími lidmi.
Naučit se, že cítit se dobře je ten nejdůležitější směr na cestě Hledání.
Na cestě Hledání stále zdokonalujeme svůj Charakter a své morální vlastnosti.
Pročišťujeme je, zjemňujeme a jsme si vědomi každé své myšlenky, každého svého pocitu i každé emoce.
Mnoho lidí se na tuto cestu vydává, ale jen málo jedinců tuto cestu dokončí.
Tato cesta není pro slabochy.
Cesta by měla být provázena humorem a půvabem, laskavostí a hravostí.
Cesta Hledání je cesta Poznání. Hlavním úkolem každého člověka si je uvědomit pravý účel
(smysl) svého života.
(použita slova z knihy Paula Bruntona – Perspektivy)