Vychovat dítě v sebevědomého člověka je opravdu velkým dílem.
Je to svým způsobem obětování se, i když nám to často přináší smích, hravost, spontánnost, obrovský příval lásky, hrdost, něhu a soustu dalších pozitivních emocí.
Dítěti věnujeme čas, někdy hledáme poslední zbytky sil a trpělivosti, někdy se snažíme smát, i když je nám do pláče.
To je láska. Obsahuje všechno. Je to barevnost emocí, které se ve výchově prolínají.
Jsme lidé a je přirozené, že chybujeme, protože tak hledáme ty správné cesty, které nás vedou k porozumění života.
A do života patří i výchova. Nikdo se nerodíme s moudrostí starého indiána, který by věděl jak nejlépe s dítětem komunikovat, jak ho naučit vnímat sebe a svět kolem.
Učíme se být rodiči. Chybujeme, ale máme možnost ukázat svým dětem, že je to přirozené.
Vinit se a trestat se nadávkami ke své osobě je velmi nezralý životní postoj, byť se takto chová spousta dospělých a tím ukazují svým dětem, že každá chyba se počítá v neprospěch.
Děti potřebují volnost a umět zhluboka dýchat. Neradi jsou v kleci, která by je obklopovala a kterou velmi rádi rodiče staví. Umí své děti něžně vložit do klece jako slavíka a chtějí, aby krásně a radostně zpívali.
Jenže děti nejsou slavíci a chtějí se rozběhnout do světa.
Ovšem, taky chtějí mít pevné a jasné hranice. Potřebují rodiče, aby jim ukázali morální hodnoty a způsoby chování, které je budou vždy a v každé situaci podporovat a dodávat sílu.
Děti velmi rády pozorují své rodiče a naprosto oddaně je kopírují. Jsou jejími bohy a ti mají vždy a ve všem pravdu.
Děti jsou zase barometrem vztahu mezi rodiči ( pozná se to na zdraví dítěte) a zrcadlem sebevědomí rodičů (spokojenost dítěte).
Takže milí rodiče, ukazujete dětem na svém přístupu k životu, jak se to má dělat, aby byly šťastné, spokojené, naplněné, sebevědomé, milované a milující a aby šly za svými cíli s důvěrou a vírou?
Můžete si položit ještě jednu zajímavou otázku…(matka k synovi, otec k dceři)
PŘÁLI BYSTE SVÉMU DÍTĚTI TAKOVÉHO PARTNERA JAKÝM JSTE VY?
S láskou, Renát.